Éra budování sociálního státu

Až do roku 2010 Řekům jejich velkolepá hostina na cizí účet procházela. Tamní politici zastupující prakticky celé řecké politické spektrum od politického středu (Nová demokracie), přes levici (PASOK), radikální levici (Koalice radikální levice) až po komunisty (Komunistická strana Řecka), se do poslední chvíle předháněli v tom, kdo nejlépe uvede do praxe pět nejbláznivějších socialistických ekonomických teorií:

1. Státní dluhy se neplatí.
2. Spotřeba na dluh je motorem ekonomického růstu.
3. Útraty na dluh jsou investicí, na které stát v budoucnu vydělá. Z vyššího HDP splatíme úvěr, úroky z úvěru a ještě nám zbude dost peněz na další útraty.
4. Vysoká minimální mzda zvýší kupní sílu chudých obyvatel.
5. Stát je dobrý zaměstnavatel. Čím mohutnější byrokracii má, tím je silnější.

S ideou výstavby silného sociálního státu v souladu s výše uvedenými teoriemi začali Řekové experimentovat sice již v 80. letech, teprve až s příchodem finanční stability zajištěné eurem se jim však podařilo dotáhnout svůj experiment k dokonalosti. Platy státních zaměstnanců v éře stability a "prosperity" převyšovaly mzdy v soukromé sféře o 30 až 50 %, přičemž státní zaměstnanci postupovali platovými tabulkami automaticky - každé dva roky o jeden stupeň směrem vzhůru, stupňů bylo přitom v platovém žebříčku tolik, že jim stačily až do odchodu do penze.

Do penze se v roce 2010 v Řecku odcházelo v 58/61 letech (58 let = zákonem stanovená minimální hranice pro odchod do penze, 61 let = průměrný věk odchodu průměrného Řeka do penze), její průměrná výše se pohybovala kolem 750 euro (~ 18 500 Kč). Průměr je ale v případě Řecka velmi ošemetnou záležitostí, protože tu vedle sebe koexistují dva velmi odlišné světy. Prvním světem je "bohatší" a zároveň dluhy živený státní sektor, druhým chudším soukromá sféra. Zatímco průměrnou penzi bývalých zaměstnanců státního sektoru bychom v roce 2010 nalezli někde mezi 800 až 1000 euro (20 000 až 25 000 Kč), v soukromé sféře mezi 600 až 700 euro (15 000 až 17 500 euro). Informace o průměrné řecké penzi ve výši 1 600 euro (40 000 Kč) měsíčně jsou mýtem.

Protože je ale Řecko již tradičně rájem prapodivných byrokratických výjimek, dalo se zde za určitých podmínek dostat do penze již v 50 až 55 letech. První možností byly odchody do štědrých předčasných důchodů, druhou několikaletý "pobyt" na seznamu 580 nebezpečných pracovních pozic. Seznam nebezpečných pracovních pozic využívalo k předčasnému odchodu do penze přibližně 15 % Řeků - horníci (fyzická námaha, prašné prostředí), kadeřnice a kadeřníci (chemikálie), moderátoři (bakterie), muzikanti dechové hudby (žaludeční a plicní problémy)... Další možností, jak se dostat do předčasné penze, bylo nechat se dobrovolně (s několikaletým odstupným) propustit prakticky z jakéhokoliv státního sektoru trpícího přezaměstnaností.

Každý řecký státní zaměstnanec, který vykazoval alespoň minimální pracovní aktivitu, získával na přilepšenou 13. a 14. plat, u zaměstnanců parlamentu nebyly výjimkou 15. a 16. platy. Nespolehlivého státního zaměstnance bylo obtížné propustit, pokud se to podařilo, vzal si s sebou na cestu při velkém počtu odpracovaných let klidně i 60, 72, 84... měsíčních platů. Zaměstnanci státních dopravních podniků získávali cestování zdarma, zaměstnanci energetických podniků slevy na elektřinu, část z nich elektřinu zcela zdarma.

Minimální mzda byla zákonem stanovena na vysokých 863 eurech (21 500 Kč), právě ona se spolu s vysokými daňovými odvody stala jednou z hlavních příčin daňových úniků v sektoru služeb souvisejících s cestovním ruchem (ubytování, pohostinství). Namísto toho, aby provozovatelé platili pomocnému personálu vysoké oficiální platy + odvody, přesunuli se raději do oblasti šedé ekonomiky, kde si vystačili s nikde nehlášenou (nezdaněnou) výpomocí rodinných příslušníků a známých.

Přezaměstnanost v řeckém státním sektoru byla v prvním desetiletí 21. století extrémně vysoká, pracovalo v něm přibližně 1,5 milionu obyvatel z 4,5 milionové pracující populace (tj. 33 %). Dalších cca 4,3 milionu obyvatel bylo ekonomicky neaktivních, 0,5 milionů pak nezaměstnaných. Přebytečné zaměstnance bychom nalezli ve státních úřadech, státním školství, státních leteckých, telekomunikačních a energetických společnostech, v řecké centrální bance (pobočka Evropské centrální banky), v parlamentu... Prakticky jakékoliv propouštění státních zaměstnanců probíhalo formou vyplácení několikaletého či dokonce doživotního odstupného. Stát si tak vydržoval tisíce nepracujících, avšak práceschopných učitelů, politických poradců, administrativních pracovníků, techniků, pilotů...

Řekům se v letech ~1980 až 2010 podařilo vybudovat podobně rozsáhlý sociální stát jako Švédům, ovšem s jedním drobným "drobným" rozdílem. Zatímco Švédové si svůj sociální stát platili ze svých daní, Řekové neměli a dodnes nemají o placení vlastního sociálního státu žádný zájem. Placení daní se proto vyhýbají útěkem do šedé ekonomiky (cca třetina příjmů z již zmíněného cestovního ruchu tvořícího páteř řecké ekonomiky se oficiálně nepřiznává), sociální stát pak díky pobytu v Eurozóně financují levnými úvěry ze zahraničí. Řecký sociální stát tedy ve své podstatě financují nic netušící francouzští, němečtí a britští střadatelé (francouzské banky vlastní řecké dluhopisy v objemu 57 miliard dolarů, německé 34 miliard dolarů, britské 14 miliard dolarů, portugalské 10 miliard dolarů, nizozemské 5 miliard dolarů..., zdroj: Světová banka).

Zahraniční investoři Řekům jejich experimenty do poslední chvíle tolerovali, ratingové agentury problémy s dluhy přehlížely, samotným Řekům se experimenty líbily, možné problémy je nezajímaly.

Ekonomický kolaps

[Schodek řeckého státního rozpočtu, zdroj: Eurostat] S příchodem roku 2009 nastal zlom. Řecké vládě se vlivem krátkodobého globálního ekonomického ochlazení a následného propadu daňových příjmů začala situace vymykat z rukou. Přebujelý a předlužený státní sektor nedokázal na prudký propad daňových příjmů reagovat rychlou a zároveň radikální odtučňovací kůrou, řecký státní rozpočet se v důsledku toho propadl do obřích schodků (2007 -> schodek 6,4 % HDP, 2008 -> schodek 9,8 % HDP, 2009 -> schodek 15,4 % HDP, 2010 -> schodek 10,5 % HDP).

Prudkým tempem narůstal i řecký státní dluh. Ze 111 % HDP v roce 2008, na 127 % HDP v roce 2009 a 143 % HDP v roce 2010.

Zahraniční i řečtí "investoři" si teprve teď uvědomili, v jakém je Řecko průšvihu, houfně se proto začali zbavovat jeho dluhopisů. Úroky, za které si Řecko půjčovalo peníze na trhu, okamžitě poté vylétly do astronomických výšin.

Na jaře roku 2010 překročily roční výnosy (úroky) z 10letých řeckých státních dluhopisů magickou hranici 10 %, v dubnu 2011 se vyšplhaly nad 15 %. Země se během chvíle dostala mezi dva mlýnské kameny. Chyběly jí nejen peníze na financování přebujelého sociálního systému, ale zároveň peníze na splácení rychle rostoucích úroků z dluhů vytvořených v předchozích 30 letech.

Úročení 10letých řeckých státních dluhopisů, zdroj: Bloomberg.com:

S každým dalším růstem úroků ze státních dluhopisů se přitom situace zhoršovala. Aby se Řecko vyhnulo platební neschopnosti (bankrotu), požádalo ostatní členy Eurozóny + Mezinárodní měnový fond (MMF) o záchrannou půjčku 110 miliard euro (2 750 miliard Kč). Přesněji řečeno, půjčka mu byla nabídnuta a sjednána jeho největšími a zároveň vystrašenými věřiteli (Německem + Francií). Žádost o půjčku byla vyslyšena, členové Eurozóny (s výjimkou Slovenska) spolu s členy MMF (včetně USA, Česka a Slovenska) do Řecka nalili peníze, které si krátce předtím samy vypůjčily u Evropské centrální banky (ECB) a amerického FEDu (USA).

Po uplynutí několika mála měsíců bylo všem jasné, že záchranná půjčka Řekům prakticky v ničem nepomohla. Přebujelý řecký státní sektor se zkrotit nepodařilo, místo toho přišla v květnu 2011 neoficiální žádost o další záchrannou půjčku v objemu 100 až 120 miliard euro. Soukromí investoři ztratili za této situace o vysoce rizikové řecké dluhopisy zájem, úrokové sazby kvůli ztrátě důvěry v platební schopnost Řeků vylétly do ještě vyšších sfér. Země se tak fakticky stala závislou na přímém financování od ostatních členů Eurozóny. Přesněji řečeno, ostatní členové Eurozóny sehráli roli bankomatu pro Řeky umístěného u dveří ECB.

Co je však ještě horší, u řecké ekonomiky se již v průběhu roku 2010 objevily první příznaky dluhové smrti, což znamená, že na jakákoliv úsporná opatření je již pozdě. Malé úspory ve výdajích státního rozpočtu momentálně nestačí ani pokrytí geometrickou řadou narůstajících plateb úroků z řeckého státního dluhu, nárůst státního dluhu proto zastavit nedokáží. Velké úspory platby úroků sice pokryjí, jenže reálnou řeckou ekonomiku vysají takovým způsobem, jaký nemůže žádná země (ekonomika) na světě přežít. Po provedení velkých úspor by v Řecku došlo k následujícím jevům: k propadu spotřebitelské poptávky, k nárůstu nezaměstnanosti nad 20 %, k poklesu HDP o 10 až 20 %, k přesunu podnikatelských aktivit do oblasti šedé ekonomiky, k propadu daňových příjmů, k radikalizaci řecké politické scény, k migraci mladých Řeků do zahraničí, k opětovnému nárůstu státního dluhu, k ještě vyšším splátkám úroků ze státního dluhu a možná i k další občanské válce mezi komunisty a antikomunisty či ke znovunastolení vojenské diktatury...

Míra nezaměstnanosti v Řecku, zdroj: Hellenic Statistical Authority:

Další záchranné úvěry od ostatních členů Eurozóny již také Řecku příliš nepomohou, není je totiž z čeho splácet.

Celou řeckou tragédii navíc komplikuje příliš silné euro, které znemožňuje řeckým firmám umístit své zboží a služby na mezinárodních trzích (především na trzích EU, Turecka a USA). Aby se staly řecké produkty mezinárodně konkurenceschopné, musí zlevnit minimálně o 30 až 40 %. Toho lze v krátkém období dosáhnout buďto devalvací vlastní měny o 30 % až 40 %, nebo snížením platů zaměstnanců řeckých firem o 30 až 40 %. Zatímco k devalvaci měny (drachmy) docházelo v moderní řecké historii až do příchodu eura velmi často (přirozeně i řízenými skoky), snížení platů zaměstnanců o 30 až 40 % je v řeckých (evropských) poměrech neprůchozí. Dokud budou předlužení Řekové součástí Eurozóny, rozvrat jejich ekonomiky bude pokračovat. A to tak dlouho, dokud výše mezd v Řecku neklesne na úroveň středoevropských zemí (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko). Úpadek Řecka platícího eurem může trvat klidně více než 20 let...

17. června 2011 dosáhly výnosy z 10letých řeckých dluhopisů smrtelných 18 %, bankrot Řecka zdá se být hotovou záležitostí. Část mezinárodních investorů (fondy, banky, neziskové organizace) zcela přestala ukládat do řeckých dluhopisů svůj i opatrovaný kapitál, zbytek investorů se rozhodl hrát hazardní hru s vysokým rizikem krytým vysokými výnosy.

Úvěrové hodnocení Řecka spadlo během první poloviny roku 2011 na úroveň rozvojových zemí, prakticky ve stejnou dobu spustily řecké domácnosti tolik obávaný RUN na banky. Část svých úspor (eura) přesouvají z řeckých bankovních účtů na bankovní účty ve Švýcarsku a Německu, část přesouvají v hotovosti do svých domácích trezorů, za zbytek nakupují zlaté šperky a mince, pozemky a další nemovitý majetek. Zatímco v prvním čtvrtletí stahovali střadatelé z účtů řeckých bank necelé 2 miliardy euro měsíčně, ve druhém čtvrtletí se tempo odlivu vkladů z řeckých bankovích účtu pravděpodobně zdvoj až ztrojnásobilo. Z 250 miliard euro úspor (rok 2009) proto v "trezorech" řeckých bank momentálně zbývá cca 200 miliard euro (část v papírové podobě, zbytek ve formě elektronických zápisů na serverech).

Aby trezory řeckých bank nevyschly pod kritickou mez, dolévá do nich chybějící likviditu Evropská centrální banka (ECB). Ta do nich může v případě krajní nouze teoreticky nalít celých 250 miliard euro, v tom případě by ale došlo k následujícím třem ekonomickým problémům:

1. Řecké komerční banky by se změnily na pouhé bankomaty ECB zabezpečující úvěrování řeckých firem. Peníze by se z těchto "bankomatů" formou nově poskytnutých úvěrů sice vybíraly, zpátky na bankovní účty by se ale nevracely (až do jejich splacení by zůstaly v oběhu ve formě papírových bankovek, místo plateb kartou by došlo k renesanci plateb v hotovosti - v eurech).
2. ECB by produkováním nových a nových nekrytých peněz roztočila inflační spirálu v celé Eurozóně.
3. V řecké ekonomice by došlo k odříznutí sektoru firem od sektoru domácností, což by narušilo chod tamní ekonomiky (úspory domácností by se přestaly měnit na firemní investice).

Všichni účastníci řecké ekonomické tragédie jsou momentálně ve velmi složité až schizofrenní situaci. Pokud by Řecko mělo svou vlastní měnu (drachmu), již dávno by prošlo vlnou měnové devalvace, inflace, vysokých úrokových sazeb a nejspíš by si prožilo i očistný státní bankrot spojený s odpisem poloviny až tří čtvrtin státního dluhu. Protože má ale euro, žádná očista se nekoná. Namísto ní udržují evropští politici řeckou ekonomiku v kómatu (slovo pocházející z řečtiny). Hlavním důvodem, proč tak činí, je strach z rozšíření dluhové krize do ostatních částí Eurozóny (Portugalsko, Itálie, Španělsko, Belgie...). Dalším z důvodů udržování Řecka v kómatu je strach z finančních ztrát francouzských a německých bankovních ústavů způsobených nákupem dnes již bezcenných řeckých dluhopisů. Určitou roli v udržování řecké ekonomiky v polomrtvém stádiu hraje i strach z postupného rozpadu Eurozóny. Strach z postupného rozpadu Eurozóny je oprávněný, krátce po odchodu Řecka z tohoto měnového bloku by se za ním pravděpodobně vydala některá z následujících zemí: Irsko, Portugalsko, Španělsko, Itálie.

Ekonomicky kolabující Řecko přitom v současné době zoufale potřebuje projít očistou skládající se minimálně z následujících tří kroků:

Prvním krokem je bankrot doprovázený restrukturalizací řeckého státního dluhu, v rámci které se minimálně polovina dluhu škrtne (majitelé dluhopisů přijdou o polovinu svých peněz), čímž se uleví nejen řeckému státnímu rozpočtu, ale především pak řeckým daňovým poplatníkům.

Druhým krokem je okamžité a předem neohlášené znovuzavedení řecké drachmy s volně plovoucím měnovým kurzem. Drachmou tržně devalvovanou minimálně o 30 % by se následně vyplácely mzdy řeckým zaměstnancům i státní sociální dávky. Je to prakticky totéž jako snížení platů, z pohledu domácností i ekonomiky jako celku ale mnohem lépe stravitelnější. Zatímco plošné snižování platů o desítky procent povede k hluboké deflaci (pokles cen i platů) a neúnosnému nárůstu zadlužení firem i domácností u místních bank (= osobní i firemní bankroty, pokles tržeb, růst nezaměstnanosti), inflace vnesená do ekonomiky devalvací měny část dluhového zatížení firem i domácností smaže (samozřejmě na úkor věřitelů). Drachma by v ekonomice mohla bez problému koexistovat spolu s eurem, podobně jako v české ekonomice koexistuje euro spolu s českou korunou (platy se v Česku vyplácejí v korunách, část velkých obchodů probíhá v eurech nebo dokonce amerických dolarech).

Třetím krokem v pořadí je provedení odtučňovací kůry ve státním sektoru, privatizace státních podniků, snížení minimální mzdy, omezení vlivu oborů na chod ekonomiky, zjednodušení daňového systému, zakotvení politiky vyrovnaných státních rozpočtů do řecké ústavy.

Pokud Řekové uvedené tři kroky neprovedou, mohou se připravit na zdlouhavé a bolestné ekonomické umírání spojené s pádem do sféry ekonomického vlivu mohutně se rozvíjející staronové regionální velmoci - Turecka.

Jak již bylo uvedeno výše v článku, řecké banky se postupně mění na pouhé bankomaty Evropské centrální banky zabezpečující úvěrování řeckých firem. Pokud to takto půjde dál, odplynou v průběhu letošního roku z bankovních trezorů veškeré úspory obyvatel, což povede k renesanci plateb v hotovosti, k útlumu plateb bankovním převodem či platební kartou, k odříznutí řeckých firem od úspor domácností (úspory se přestanou měnit na investice) a v konečné fázi pak ke 100% závislosti řeckého bankovního sektoru na ECB. Řecký soukromý i státní bankovní sektor fakticky zanikne, z ekonomicko-právního pohledu se stane 100% majetkem věřitele (ECB). Tento věřitel (ECB) pak ponese veškeré finanční ztráty způsobené možnými problémy se splácením úvěrů poskytnutých bankrotujícím řeckým firmám a živnostníkům + ztráty z nesplácených hypoték řeckých domácností. Tj. obří finanční ztráty ponesou na svých bedrech všichni členové Eurozóny prostřednictvím vyšší inflace vnesené do systému.

11.7.2011 - Řecká tragikomedie vstupuje do dalšího dějství. Zatímco evropští politici pumpují do Řecka již druhých "sto miliard" euro, aby nemuselo vyhlásit bankrot a zároveň opustit nedomyšlený politický projekt nazvaný Eurozóna, řecká ekonomika se propadá do čím dál hlubší recese. Závratnou rychlostí klesá objem průmyslové produkce, stavební výroby, maloobchodních tržeb i objem daní odvedených do státního rozpočtu. Současně s tím narůstá nezaměstnanost. To vše probíhá již třetím rokem. Nejnovější - květnová - data popisující stav řecké průmyslové produkce vypadají následovně: Průmysl jako celek se meziročně propadl o 10 %, o 22 % klesla výroba textilu, o 23 % výroba počítačů a elektroniky, o 56 % výroba automobilů, o 16 % výroba nábytku.

12.7.2011 - Schodek řeckého státního rozpočtu se navzdory úsporným opatřením prohlubuje, za prvních 6 měsíců letošního roku v porovnáním se stejným obdobím roku 2010 vzrostl o 28 %! V peněžním vyjádření převyšovaly výdaje řecké vlády daňové příjmy o 12,8 miliard euro (cca 310 miliard Kč). Jen pro porovnání, v prvním pololetí roku 2010 hospodařila řecká vláda se schodkem 10 miliard euro. K propadu daňových příjmů dochází v důsledku hlubokého útlumu ekonomické aktivity, poklesu spotřebitelské poptávky, snížení ziskovosti řeckých firem a nárůstu nezaměstnanosti. Pokud dojde v druhé polovoně letošního roku k dalšímu zhoršení ekonomické situace, zakončí řecká státní pokladna rok 2011 se schodkem 12 až 14 % HDP, řecký státní dluh pak vyšplhá na neuvěřitelných 160 až 170 % HDP. Ještě v roce 2008 přitom řecký státní dluh činil "pouhých" 111 % HDP. Řecká vláda tímto definitivně ztrácí schopnost splácet své závazky, země Platóna, Aristotela a Sókrata je fakticky již několik týdnů v bankrotu.

9.8.2011 - Řecký průmysl je v troskách. Kvůli nízké konkurenceschopnosti způsobené především nízkou produktivitou práce, vysokými mzdami a silným eurem se mu nedaří exportovat do zahraničí, kvůli hluboké ekonomické recesi v zemi navíc přichází o domácí poptávku. Průmyslová produkce se proto propadá dvojciferným tempem, v červnu klesla meziročně o 13,1 %.

10.8.2011 - Řekové dál hromadně vybírají peníze z bankovních účtů. Zatímco koncem května se v trezorech řeckých bank nacházely vklady v objemu 192 miliard euro, do konce června objem vkladů klesl na 188 miliard euro. Od počátku letošního roku se objem vkladů snížil o 22 miliard euro (cca o 10 %).

10.8.2011 - Řecká vláda ztrácí jakoukoliv kontrolu nad veřejnými financemi své země. Daňové příjmy do státního rozpočtu se v důsledku ekonomické recese snižují, daňové výdaje se naopak kvůli prudce rostoucí nezaměstnanosti snižovat nedaří. Zatímco příjmy řeckého státního rozpočtu za prvních 7 měsíců letošního roku činily 26,8 miliard euro (643 miliard Kč), výdaje 42,3 miliard euro (1 015 Kč). Schodek řeckého státního rozpočtu proto za leden až červenec 2011 dosáhl 15,5 miliard euro (372 miliard Kč). Pro zajímavost si porovnejme hospodaření Řecka (11,3 mil. obyvatel) a Česka (10,3 mil. obyvatel) za prvních 7 měsíců roku 2011:
Příjmy státního rozpočtu:

Řecko: 26,8 mld. euro
Česko: 24,4 mld. euro

Výdaje státního rozpočtu:

Řecko 42,3 mld. euro
Česko 26,9 mld. euro

Deficit státního rozpočtu:

Řecko 15,5 mld. euro (57,8 % daňových příjmů)
Česko 2,5 mld. euro (10,2 % daňových příjmů)

11.8.2011 - Nezaměstnanost v Řecku i nadále prudce narůstá. Zatímco dubnová míra nezaměstnanosti činila 15,8 %, v květnu vylétla na 16,6 %. V Řecku je momentálně bez práce 822 719 práceschopných obyvatel, počet pracujících se meziročně snížil na 4 131 528 osob. U lidí ve věku 15 až 24 let se míra nezaměstnanosti pohybuje kolem 40 %.

12.8.2011 - Hrubý domácí produkt (HDP) Řecka klesl ve 2. čtvrtletí letošního roku podle předběžných odhadů o 6,9 % meziročně, v prvním čtvrtletí se výkon řecké ekonomiky snížil o 8,1 %.

podzim 2011 - Míra nezaměstnanosti v Řecku prolomila hranici 18 %, počet Řeků bez práce se zvýšil na 900 000.

Míra nezaměstnanosti v Řecku, zdroj: Hellenic Statistical Authority:

prosinec 2011 - Míra úročení řeckých státních dluhopisů prolomila hranici 35 %. Země je fakticky odříznuta od financování soukromou sférou (banky, investiční fondy), se splácením státního dluhu jí pomáhá Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond, hovoří se i o nákupu řeckých dluhopisů Čínskou centrální bankou.

Úročení 10letých řeckých státních dluhopisů, zdroj: Bloomberg.com:

autor: Josef Zemánek

zdroj: www.euroekonom.cz